Bertrand Russell napsal: Způsobovat utrpení s čistým svědomím je pro moralisty rozkoší, proto vymysleli peklo. Morálka tedy mimo jiné posvěcuje násilí proti nemorálnímu.
„Morální“ postoj potvrzuje často nadřazenost morálního nad amorálním. Díky egoismu lze „morálku“ snadno využít k prosazování jakýchkoli zájmů, pokud postoje je podporující označíme (a dostatečně navoníme) za morální. Touha trestat, tvrdě trestat „amorální“ je silná a ještě zesílená lidskou krutostí, kterou si můžeme dovolit na nemorálních vybít bez výčitek.
Nejlepším příkladem je známá dehumanizace nepřátel, u nás třeba někteří moralisté pravdy a lásky, kteří vůbec nechápou, že když přejí Zemanovi smrt, je to nemorální, přitom jinak zastávají pozice humanitární. Jestli jsou takoví doopravdy nechávám na čtenáři, konzistentně dobrý člověk nepřeje nikomu smrt z ideologických důvodů.
Zneužití morálky pomáhá řada nástrojů, například věčné zatracení a peklo v náboženství, soudy a tresty při státní moci, nebo síla davu u neinstitucionalizovaných ideologií. Tyto nástroje slouží k trestání, umravňování a obyčejnému týrání „nemorálních“. Nemusí přitom jít o násilné tresty, stačí ostrakizace, vyloučení z kolektivu a drobná (či větší) šikana, která většinu lidí donutí dodržovat pravidla a integritu skupiny.
Pravidla morálky mohou být v neformálních společenstvích a v přechodech mezi systémy (revoluce) poměrně snadno měněna díky strachu z trestu, vyloučení, či ztrátě prestiže. Prestižní ovšem může být v jedné skupině opak toho, co ve druhé (proto znamená „prestižní“ velmi často objektivně nelogické.) To vede k posilování protichůdných názorů a zvýšenému tlaku na vnitřní konformitu skupiny, kterou její členové vyjadřují nejčastěji útoky na skupiny další a ještě silnějšími útoky na členy své komunity, nebo na ty, kteří by podle nich členy jejich komunity, dle jejich názoru být měli. (Typicky na základě etnicity, nebo náboženství)