„Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ (François de la Rochefoucauld)
Ptají-li se milenci jeden druhého, jak dlouho bude jejich láska trvat, není to proto, že by chtěli včas odejít, nýbrž proto, aby slyšeli, že nebudou muset odejít nikdy.
Moudrého učiní šťastným docela málo, pošetilého nic na světě. Proto jsou téměř všichni lidé nespokojeni.
Pověz mi s kým se stýkáš, a já ti povím, kde se s ním budeš chlubit, a co na něm budeš chtít.
Do každého životního období vstupujeme poprvé, proto nám tak často – nezávisle ne počtu prožitých let – chybí zkušenosti.
Vychování, jež obvykle dáme mladým lidem, je jenom druhá sebeláska, kterou v nich vzbudíme.
Být mladou a nebýt krásnou, je právě tak málo potěšitelné, jako být krásnou avšak nebýt mladou.
Starci rádi udílejí dobrá ponaučení, aby se utěšili nad tím, že už nemohou dávat špatné příklady.
Nové známé získáváme rádi proto, že nás ještě neznají a budou nás obdivovat víc než ti staří, kteří nás znají příliš.
Příroda nás moudře vybavila domýšlivosti, aby nás ušetřila bolestného poznání vlastní nedokonalosti.
Je rozhodně snazší vzplanout láskou, když člověk nemiluje, než se jí zbavit, když miluje.
Láska jako oheň nemůže existovat bez ustavičného pohybu a umírá, jakmile přestane doufat a bát se.
Neotřesitelnost moudrých není nic jiného než umění uzavřít bouře ve svém vlastním srdci.
