Báseň AI: Stíny podzimu V prázdnotě holých větví tkví mé tiché hoře, kde listí žloutne, umírá a klesá do vzpomínek moře. Mlha se plíží jak přízrak studený a šedý, v jejích záhybech mé sny jsou bledé, útěchy nejedny …

Umělá inteligence Claude 3.5 Sonet ve stylu E. A. Poea (Havran to holt není 😀). Ilustrace AI MS Bing Tvůrce obrázků. První neupravený pokus: Stíny podzimu
V prázdnotě holých větví tkví mé tiché hoře,
kde listí žloutne, umírá a klesá do vzpomínek moře.
Mlha se plíží jak přízrak studený a šedý,
v jejích záhybech mé sny jsou bledé, útěchy nejedny.
První mrazík škrtí vzdech stromů nahých, sirých,
v křehkosti jejich kostí zní melodie teskných výšin.
Prochvívá větvemi jak studená vzpomínka dávná,
na lásku ztracenou, na něhu kdysi dávnou.
A přece v teple krbu, kde plameny tiše šeptají,
útočiště nachází duše, jež marně touhou plají.
Zde v objetí domova, kde stíny ztrácejí svou moc,
ukrývá se naděje v probdělou noc.
Láska jak teplý paprsek prostupuje tmou,
zahřívá srdce znavené melancholií svou.
V tichu padajícího listí, v dechu podzimu tak křehkém,
nachází útěchu v objetí, v okamžiku zasněném.